ROZHOVOR: ROMAN VÍTEK, koňský fyzioterapeut a stomatolog

06. říjen 2016

ROZHOVOR: ROMAN VÍTEK, koňský fyzioterapeut a stomatolog

Třiapadesátiletý MVDr. ROMAN VÍTEK patří do úspěšné dostihové rodiny Vítkových. Jako jeden ze dvou synů dvojnásobného vítěze Velké pardubické Františka Vítka se v dostihovém prostředí pohyboval od narození, dvacet let trénoval koně. Vystudoval veterinu a dnes je vyhledávaným specialistou na fyzioterapii a taky zuby koní.

Ve fyzioterapii se soustředí hlavně na odstraňování bolesti svalů a netají se tím, že jeho velkou inspirací je profesor Pavel Kolář, přednosta Kliniky rehabilitace a tělovýchovného lékařství Nemocnice Motol. Právě humánní medicína je totiž velkým zdrojem informací pro u nás nepříliš rozšířenou koňskou fyzioterapii. O tomto oboru, ale i koňské zubařině, jsme si s doktorem Vítkem povídali docela dlouho a bylo to povídání příjemné a plné pohody a úsměvů…

Pojďme si hned na úvod vyjasnit, co to je „koňská fyzioterapie“…
U koní je to nová metoda, i samotná terminologie se teprve trošku usazuje. Existují různé metody, každý z mých kolegů k fyzioterapii přistupuje jinak. Logicky ale všichni následujeme humánní medicínu, protože ta je se svými metodami a prostředky v čele a my se je snažíme koním přizpůsobovat. Osobně se zabývám metodou manuální. Na rozdíl od těch fyzikálních, kde se používá studená voda nebo elektrický proud, používám ruce. Je to tzv. měkká metoda. Tu jsem si kdysi oblíbil ještě jako klient ostatních fyzioterapeutů a teď ji sám rád používám. Je to metoda málo invazivní, říkáme tomu nervosvalová manipulace. Skoro bych ji přirovnal k thajské masáži.

Takže vlastně příjemná masáž?
Ne vždycky! Byla jste někdy na thajské masáži? Někdy to může i bolet.
Vedle této metody pak existují ještě další, které se soustředí na skelet či klouby, například jde o chiropraxi, osteopatii apod.

Kdy se fyzioterapie používá? Je to preventivní opatření, nebo nastupujete až v okamžiku, kdy má kůň nějaký problém?
V ideálním případě by to měla být péče soustavná. Protože když se koni věnujete soustavně a preventivně, je slušný předpoklad, že nedojde k větším škodám. Ve světě lidí je naprosto běžné, že vrcholoví sportovci mají servis - že mají ortopeda, fyzioterapeuta, výživáře, trenéra, psychologa atd. Humánní sport je vědecká disciplína. U koní to ještě není… i když možná dobře, že není. Že je to pořád ještě normální svět (usmívá se).

Předpokládám ale, že vaši péči využívají hlavně dostihoví, vrcholoví koně a že „domácí miláčkové“ vaši pomoc až tak nevyhledávají?
Sám jsem se divil, že to tak není. Opravdu ne. Jde to napříč sporty, napříč plemeny, napříč majiteli… nemá to tu souvislost, o které mluvíte. Ze začátku jsem si taky myslel, že to tak bude. Není. Ale o to je to zajímavější.

Stejně zůstanu u těch dostihových koní… třeba jezdci mají před dostihy k dispozici maséra, objedná si někdo i vás, abyste připravil koně do dostihu?
Málo. Není to v Čechách tak zvykem, více to děláme ve Velké Británii či Irsku. Jeden z důvodů je, že dostihy jsou takový „tajný spolek“.

Tajný spolek?
Informace ze stáje a informace o koni jsou důvěrné – kvůli konkurenci, kvůli sázení, kvůli dalším věcem… Koně, kteří jdou běhat, stojí před dostihy všichni společně ve velkých stájích. A jakmile tam někdo vidí nějakého veterináře, už je to začátek tiché pošty a spekulací co se děje a že je něco špatně.

Ještě nepřišli na to, že je to další „level“ péče o koně, ale berou to jako signál, že něco není v pořádku…?
Ano, ale není to jen u dostihových koní. Je to i u parkuráků. Lidi, kteří fyzioterapeutickou péči objednávají, většinou nechtějí, aby se o tom mluvilo a aby to bylo vidět. Svým způsobem to berou jako svoji tajnou zbraň. A proč byste vykládala konkurenci, že máte něco navíc?

Jak jste se k té profesi fyzioterapeuta dostal?
Vlastně úplně normálně. Jsem koňské dítě. A když už bylo jasné, že jsem trošku přerostl a nebudu žokejem, šel jsem na veterinu. Ale veterinářem jsem vlastně nebyl. Většinu života jsem dělal dostihového trenéra rovinových koní, i když pár překážkových koní mi taky rukama prošlo. Měl jsem i koně umístěné Velké pardubické, ale to byly takové náhody. Mým sportem jsou prostě rovinové dostihy. Měl jsem relativně štěstí na dobré stáje a dobré klienty, kteří nejen že měli peníze, ale byli vesměs osvícení a naklonění novým věcem. A tak jsem s nástupem nových metod mohl ke svým koním zvát fyzioterapeuty. Tyhle věci se v Evropě seriózně praktikují ne víc jak 20 let. Všechno začíná v Americe a Austrálii a pak se to pomalu a dlouho blíží k nám. Poprvé jsem tady o fyzioterapii u koní slyšel od svých švýcarských klientů někdy krátce před rokem 2000. A dodnes chápu despekt některých svých kolegů k této metodě, protože já ho tenkrát taky cítil. Když mi to nabídli jako službu k mým tréninkům, tak jsem říkal, když si chcete zaplatit nějaký kouzla, tak si je zaplaťte, mně je to jedno (smích)... Ale pak se mi to zalíbilo. I proto, že první, kdo sem s fyzioterapií jezdil, byly hezké holky a rád jsem je viděl znovu…  

… Aha! Cherchez la femme – za vším hledej ženu!
(smích)… Ale já se snažil těch lidí, kteří praktikují fyzioterapii, vystřídat víc, abych viděl různé metody. První, kteří sem jezdili, byli Němci a Švýcaři. Byla to vesměs chiropraxe a osteopatie, anebo různé kombinace těchto metod. Ono to ani vlastně nejde rozškatulkovat, všechno se vším souvisí. Potom mi jeden náš známý nabídl, abych se s ním podílel na návštěvách jednoho Australana v Čechách. Měl jsem k fyzioterapii sklony a měl jsem majitele, který na to slyšel. A tak jsme asi v roce 2003 přivezli do Čech muže, který mě pro ten obor nadchnul… Tenkrát se to ještě prolínalo s mou trenérskou činností a na svých koních jsem pozoroval ten efekt a viděl, že koně prospívali déle, jsou zdravější. Na začátku všeho musíte svému fyzioterapeutovi sdělit anamnézu, on vám pak řekne svůj názor, něco provede a výsledkem je nějaké doporučení nebo opatření. Takže v té době jsem od něj dostával domácí úkoly…

Řekl vám, s tímhle koněm budeš cvičit tohle, s tamtím koněm zase něco jiného?
…nebo že třeba tenhle materiál je nevhodný, změníme ho. Nebo že tenhle sval je slabší, budeme ho masírovat. Nebo že tady mu tuhne za krkem, budeme ho masírovat a budeš to dělat ty v době mezi mými návštěvami.

Jako když maminka doma cvičí s dítětem cviky, které jí uložil třeba ortopéd…
Přesně. Už jsme mluvili o té podobnosti s humánní medicínou… Shodou okolností jednou mou klientkou byla v Praze primářka rehabilitační kliniky Vinohradské nemocnice. Pozorovala mě při práci a pak se zeptala, jestli vím, co dělám? Že když se na to dívá, když sleduje ten princip a tu metodu, kterou používám, že jí to připomíná Vojtovu metodu.

Kdy se z klienta stal učeň?
Klientem fyzioterapie jsem byl sedm let, pak jsem se stal učněm. Když jsem přišel o trenérskou štaci, už jsem nechtěl putovat někam dál. Věděl jsem, že se chci být fyzioterapeutem.

Kde se fyzioterapie koní vlastně studuje? Předpokládám, že to není samostatný obor někde na vysoké škole…
V humánní medicíně už tento obor vznikl, už i v Čechách má svého profesora a už je oborem uznaným. Ale u koní ještě ne. U koní se učíme jeden od druhého. Musíte mít špičkového fyzioterapeuta, který vás nechá všude chodit s ním, nechá vás se dívat a občas vás nechá sáhnout.

Je to obor, který má budoucnost?
Jasně. Dneska už fyzioterapii dělají v Čechách desítky lidí, v Evropě stovky a ve světě dokonce tisíce lidí. Fyzioterapie už čeká jen na to, až se najde někdo vědecky zdatný, kdo tomu oboru dá nějakou formu, ucelí to. Jde o to, aby vznikla nějaká studie, která ten obor trošku verifikuje.

Jak se od fyzioterapie dostanete ke stomatologii? Nebo co vlastně bylo dřív?
Trénování je mnohooborová práce. Jako trenér jste současně ošetřovatel koní, řídíte kamion, trochu jste veterinář, trochu zubař … od všeho musíte mít základní dovednost. Musíte umět přibít podkovu i píchnout injekci. Takže i ty zuby, byť okrajově, mě provázely celý život. Celou dobu mého trénování byl mým veterinářem doktor Krupil. A tak když jsem přestal trénovat, logicky jsem zamířil pod jeho křídla. Ale protože doktor Krupil je velmi konzervativní a má fyzioterapii tak trošku za padisciplínu, musel jsem si k tomu vybrat „pořádnou část řemesla“ (smích). Nabídl mi tři a jasně mezi nimi zvítězila stomatologie. Už třeba taky proto, že jsme měli kontakty se špičkovou zubní klinikou v Německu a věděl sem, že se tam můžu jít doučit.

Jak vypadá péče o koňský chrup? Hodně lidí si moc neuvědomuje, že i kůň potřebuje svého „zubaře“…
V první řadě si musíme uvědomit, že kůň má jiné zuby než lidé. Lidský zub vyroste a zůstane stejný. Koňský zub ale roste pořád, je podobný víc třeba kopytu než lidskému zubu. Každý úplně chápe, že kopyto stejně jako lidský nehet je potřeba občas obrousit. Se zuby je to stejné. Ale není to vidět, proto to lidi moc neřeší.

Kůň si zuby obrušuje i tím, že žere…
Ano, když žere a žije přirozeně… ale takový kůň také zemře dřív než ten chovaný doma, jsou to jiné podmínky pro život. Věk koní v přírodě je naprosto odlišný od stáří našich koní. Ti domestikovaní mají veškerou péči od výživy, vakcinace, stomatologie, fyzioterapie, nosíme jim sušené seno a umleté oříšky, bydlí v domečku (smích). Kůň, který žije venku, musí na jaře žrát zelenou trávu, v létě suchou trávu a v zimě ohlodává zmrzlou kůru. Žere tedy delší dobu, protože pořád něco hledá, a žere různé věci včetně hlíny či písku, který pak funguje jako brusná pasta. A když už má ty zuby horší, tak umře… z různých příčin. My jim život naší péči zlepšujeme a prodlužujeme. Ale je fakt, že už to taky jde trochu do extrému… Na jedné stomatologické akci v Německu nám přednášela jistá Němka a prozradila nám, že u nich už vznikl nový obor „Koňská geriatrie“, který se stará o to, aby staří koně žili zdravě. Jeden z jejich klientů je čtyřicetiletý! A má všechny zuby. Samozřejmě nepracuje, jeho jediným úkolem je dojít se najíst a napít… Plašší už z toho ale začínají být ti klienti, kteří ho tam dávali v nějakých dvaatřiceti letech na pár týdnů na dožití, a on je i po letech stále fit… (úsměv)

Mimochodem, jakého věku se koně dožívají?
Nejstaršímu je myslím kolem padesáti, ale to je extrém. Čím jsou koně větší, tím je jejich život těžší. Polokoně se dožívají vyššího věku než koně velcí. Na přednáškách nám občas připomínají, že ti velcí, sedmisetkiloví koně, o které se staráme, by v přírodě nepřežili. Nedokázali by prostě utéct před nebezpečím…

Vraťme se k té péči o zuby. Jak vypadá?
V první řadě musí být soustavná, pravidelná a odborná. Od samého narození by se měl chrup kontrolovat, jestli se dobře vyvíjí, jestli zuby rostou tam, kde mají, jestli probíhá výměna mléčných zubů za trvalé atd. A potom je důležité pravidelné broušení. Ve stáří se už zuby brousí méně, protože růst zubů má samozřejmě nějakou dynamiku – nejdynamičtější růst je někde kolem deseti let věku koně. Potom se už růst zpomaluje. Ale pak se zas řeší jiné věci. Jako u nás lidí po padesátce se zvětšují mezery mezi zuby, zůstává tam krmivo, musí se řešit paradentóza… a to už k nám jde také z toho světa. Už se prodávají ústní sprchy…

…ale ještě se nechodí každé ráno s kartáčkem a pastou…
Chodí. Sice bez pasty, ale s kartáčkem. A ne každé ráno. Ale koním, kteří mají mezery mezi zuby, je musí majitel pravidelně čistit.

Může mít kůň zubní kaz?
Může, ale neumíme to zatím řešit. A opět je tu souvislost s vývojem civilizace. Čím více se o koně staráme a oni se dožívají vyššího věku, tím více musíme řešit problémy, kterých by se v přírodě nedožili. A je to i stravě. Čím víc cukrů, tím víc kazů.

Takže je to jako u lidí i o tom, co jí?
Jo, hodně.

Co jste víc – stomatolog nebo fyzioterapeut?
Jsem rád, že jsem oboje. U jednoho si odpočinu od druhého. A když už toho druhého máte tak akorát, těšíte se na to první. Ty disciplíny jsou úplně jiné. Jedna je o citu, o koncentraci a o „dotyku“, zatímco ta druhá je o nástrojích, o materiálu. Zubařina je řemeslo, připodobnil bych to k nástrojařině.

A asi je zubařina fyzicky náročnější?
To je tak nastejno. Možná že zubařina je práce míň vhodná pro lidské tělo, protože se u toho všelijak kroutíte, musíte se přizpůsobit tomu koni…

… pak potřebujete toho fyzioterapeuta…
… přesně. Proto potom chodím na tu thajskou masáž (smích). Při fyzioterapii po vás pro změnu někdy koně kopou. Něco je bolí a vy musíte najít co. Hledáte ho tím, že dotykem zjišťujete, kde ho bolí. A představte si, že vám někdo zmáčkne místo, které bolí. Logicky se oženete. Když to jde dobře, v minutách se to zlepší. A za půl hodiny už toho koně máte na své straně. Ale ta první minuta bolí i nás.

úvodní fotografie:
zleva: František Vítek, otec Romana Vítka a bývalý žokej a trenér, vítěz Velké pardubické v letech 1963 a 1965; Paul Treolar, přítel a učitel Romana Vítka z Austrálie; Roman Vítek



Česká pojišťovna AGROFERT Pardubický kraj Pardubice Česká republika

Novinky e-mailem

Přejete si dostávat novinky do Vaší e-mailové schránky? Vyplňte následující formulář.

Novinky e-mailem

Agrofert park

  • +420 466 797 111
  • Mapa a kontakty

© 2016, Dostihový spolek, a.s. – všechna práva vyhrazena

Prohlášení o přístupnosti | Podmínky užití | Ochrana osobních údajů | Mapa stránek

Webové stránky vytvořila eBRÁNA s.r.o. | Vytvořeno na CMS WebArchitect | SEO a internetový marketing

Nahoru ↑