Dráha by měla být měkká jak peřiny, říká správce dráhy Jiří Janda

25. září 2015

ROZHOVOR: Jiří Janda, správce dostihové dráhy

Nejenom laikovi se může zdát, že připravit dostihovou dráhu je velká věda. Ona to totiž věda je. Správce dráhy musí uhlídat, aby tráva byla dost vysoká, oranice dost hluboká, aby nebylo sucho nebo moc mokro, ale hlavně aby dráha byla bezpečná. A tak se ptáme správce pardubické dostihové dráhy (a trenéra dostihových koní) Jiřího Jandy – jak by měla taková dráha ideálně vypadat?

Ideálně by měla mít správný povrch trávníku, který byl měl být hustý, zhruba do deseti centimetrů vysoký a dobře nakropený, aby se koně bořili 4 – 5 centimetrů. Drn by měl být souvislý a neměla by tam být místa, kde je příliš tvrdý. Dráha by měla být měkká jak peřiny. Oranice by měla být hlubší, aspoň 20 centimetrů. Naposledy jsme oranice upravovali před srpnovou kvalifikací, před Velkou pardubickou jsme domluvení na zapůjčení velkého traktoru na gumových pásech, který neutužuje zem, ale má sílu, aby utáhl kombinátor. Po suchém létě je půda moc tvrdá. A nikde v oranici by nemělo být nic zeleného. Musíme také zabezpečit to, aby přechod z trávy do oranice byl plynulý. Ne všude ale můžeme uměle zavlažovat, tak se snažíme alespoň půdu provzdušňovat vetidrainem a trošku tam nějakou vodu pošleme. Ale je to ošemetné, musíte najít tu správnou hranici, kdy je vody tak akorát.

Takže velkou roli hraje i počasí. Jaké byste si přál týden až dva před Velkou pardubickou?
Ideální by bylo, kdyby v tom týdnu před Velkou napadlo 25 mm srážek, protože déšť trávu zavlaží rovnoměrně. Závlahy mají 30 metrů průměr kruhu, je to poskládané k sobě, ale samozřejmě vzniknou místa, která jsou trošku víc a trošku míň pokropená. Snažíme se kropit ty kurzy a místa, kde běží koně. Takže klukům nakreslím, kudy mají závlahy pustit

A kůň pozná, když v té rychlosti stoupne na místo, které je pevnější?
Ani to nepostřehne, ale je to záludnost pro jeho nohy. Když je tam nějaká změna, je to větší zátěž pro nohy. To nechceme, snažíme se to odstranit, protože tady u nás běhají koně starší, větší. Nároky na dráhu jsou dvakrát takové než třeba v Chuchli. Jestli se dvouletý, tříletý kůň proběhne 1200, 1400 metrů po ne úplně dobré dráze, vypořádá se s tím lépe než tady. A protože koně dělám a vím jaké to je pak u nich tři dny klečet a chladit nohy, jsem na to dost citlivý a honím lidi, vystříkáme rybník do poslední kapky. Prostě chceme to udělat jak nejlépe můžeme. Ale když nám nepomůže počasí, tak je to složitější.

Nohy jsou asi nejzatíženější…?
Při doskoku se násobí rychlost a váha koně, jsou na to vědecké práce. Ve Slatiňanech inženýr Jelínek na to dělal studie a přišel na to, že kůň na zadní nohy má o třetinu větší odolnost, únosnost. Je to rána. Kůň musí třeba přes Taxis letět do dálky asi 11 metrů. I když to není tak strašné, jak to na první pohled vypadá. Koně nabíhají na Taxis v tempu kolem 900 metrů za minutu a to pak má kůň cvalový skok sedm, někdy až devět metrů dlouhý, takže odrazit se a skočit 11 metrů zas takový problém není. Ale musí to mít naučené, aby se odrazil ve správném místě a udělal správnou letovou křivku. Proto koně absolvují kvalifikace. Na Taxis jdou až jako zkušení. Celý ten systém přípravy, že musí absolvovat nějaké dostihy a pak teprve může jít dál, je lety ověřený…

Pamatuje si kůň Taxis i po roce?
Určitě, kůň není zrovna chytré zvíře, ale strašně moc si pamatuje (směje se). Protože kdyby byl chytrý, tak tam vůbec nejde. Ale protože musí v Pardubicích dva, tři roky běhat, než může na Taxis jít, a zná náš systém vodních toků za živými ploty, tak se ten systém naučí. I jezdec ho má k tomu, aby přišel blíž. Často koně třeba živé ploty i prometají, proto jim tam dáváme ty klády, aby skákali výš a získali tu sílu. Když se podíváte třeba do Merana - tam mají skoky 160 centimetrů vysoké a když se podíváte zblízka, vidíte, že to skáčou 60 centimetrů, prsama to prostě proboří. Tam ale mají skoky z tůjí, které se každý každý rok přesadí, protože na podzim jsou z tůjí klacky. Jenže to je nákladná investice. My tady máme skoky přírodní, některé ploty jsou dokonce původní.

Co s nimi?
Omlazujeme je. Musíme je ořezávat. Na podzim překážkové živé ploty ořežeme do rozměrů, které ta překážka má mít, a ubereme tak pět centimetrů, aby z jara obrazily a mladé výhonky dorostly to správné výšky. Každý měsíc se to zastřihává, takže keř krásně zhoustne. Ale takovou zátěž jako tady ploty málokde dostanou. Máme víc jak dvanáct metrů široké skoky, ale všichni jezdci pak stejně jedou na šířce dvou metrů. Proto jim to vytyčujeme. Jednou se běhá víc vlevo, pak zase víc vpravo, abychom ty ploty trochu ušetřili.

Je péče o dráhu před Velkou pardubickou jiná než jindy?
Je to samozřejmě větší intenzita v tom, aby to bylo všechno hezčí a načančané. Například jsme nově oseli Irskou lavici. Tři roky jsme ji osívali kostřavou rákosovitou, která by měla mít hlubší kořeny. Jenže strašně dlouho klíčí a dlouho trvá, než se zazelená. Takže když už za tři týdny vyleze, jdou přes ní koně a je po ní. Teď jsme přešli na jílek, který vyleze za týden. Prostě chceme Irskou lavici na Velkou pardubickou zelenou…

A to je pro toho koně důležité, že je to zelené? Nebo spíš jde o tu měkkost?
Jde o povrch, o měkkost. Musíme ale Irskou lavici třeba týden nechat být, nekropit ji, protože by nám to koně odnesli, jak to to nakupené… potřebujeme, aby tam byl drn a koně to udrželo.

Dá se vybrat nějaká překážka, které je potřeba věnovat více péče než jiným?
Dá se říct, že je to právě Irská lavice, která dostává zabrat nejvíc. Navíc někteří trenéři ji tady chtějí trénovat, a nechceme být takoví, že se Irská nesmí mimo dostihy chodit. Tam jim to vždycky vyplotíme na levé straně, kde ty koně chodí v dostizích nejmíň.

Čím to je, že když jdou koně Irskou lavici z druhé strany než třeba při Velké pardubické (zleva), mívají s tím občas problémy?
Je to tam strmější. Z toho malého náměstí za Taxisem je úroveň dráhy o trochu výš než od lesa, takže když jdou z druhé strany, zdá se jim to větší. Navíc jdou jakoby proti nebi, za Irskou nic nevidí. Ale když jdou od Taxisu, vidí les a vysoké topoly – prostě tam něco je. Z druhé strany nevidí a nemají takovou důvěru. Potřebují nějakého tahouna, který se nebojí a na tu druhou stranu je přetáhne.

Před každým dostihovým mítinkem měříte pružnost dráhy. Jak se to dělá?
Je na to přístroj nazývaný pendometr. Je na něm kilogram vážící závaží, které dopadá z výšky jednoho metru na dráhu. Průřez tyčky, která se má zabořit, je centimetr čtverečný. Jsou mezinárodní pravidla, podle kterých se dráha měří – tvrdá, pružná, měkká. Pružná dráha je cca od 3 do 4 centimetrů zaboření, nad 4 centimetry už je měkká.

A pružná, tedy ta prostřední, je pro koně asi nejideálnější?
Někteří koně mají rádi tvrdší, jiní měkčí dráhu. Udržujeme to na těch 3,5. Ono taky když nám Pánbůh nepomůže, tak se to na víc změkčit nepodaří. Je to velká plocha na zavlažování. Je ale fakt, že ta tráva po vybudování závlahového systému je mnohem hustší, je pevnější, únosnější. Koně, i když to třeba je místy pevnější, jdou v trávě, která ty nárazy tlumí. Mám komisí určených jednadvacet míst na dráze, která musím změřit. Dělají se tři údery, měří se, jak hluboko se pendometr zaboří – pak se to přepočítává podle tabulek. Proto dráhu i propichujeme vetidrainem, aby se voda dostala hluboko ke kořenovému systému a ta dráha pružila víc do hloubky. Když se půjdete podívat na dráhu po dostihu, je to oranice. Proto hned po posledním dostihu uklidíme skoky a hned začneme tu hlavní dráhu upravovat, aby se to vrátilo zpátky. V pondělí se hned seká a už jde parta lidí, každou díru zasypají směsí písku, kompostu a travního semene. Zatáhne se to, pokropíme a za týden se tráva zazelená a do třech neděl máme 10 centimetrů. Sekáme každý týden. Na začátku vegetačního období, v květnu nebo v červnu, sekáme třeba i dvakrát týdně. Sekačka má sice výkon 4 hektary za hodinu, ale obsluha sekačky v ní přesto stráví několik dnů.

Máte spočítáno, kolik kilometrů sekačka najezdí, než celou plochu poseká?
Spočítáno to nemáme, ale má tři a půl metrů záběr a seká asi pětadvacet hektarů… tak si to spočítejte (směje se).

Dráhu si přebírá dostihová komise?
Na začátku sezony přijde celá překážková komise České asociace steeplechase, která patří do Rady Jockey Clubu. Překážková komise uznává dráhu na ten daný rok. Každý dostihový den řídí komise a její jednotliví členové si dráhu prohlédnou, kde to jak vypadá. Sepíšou zprávu, a pokud je něco třeba napravit, příště si zkontrolují, jestli jsme to udělali.

Která z překážek dělá koním největší problém?
Těžko říct. Taxis je samozřejmě mohutný skok…  Ale záleží na různých koních – některým koním dělají problémy příkopy, jiným vodní příkopy, Irská lavice…

Pojďme z dráhy do stájí, protože i tam je určitá péče potřeba…
Samozřejmě se jim taky věnujeme. Po každé akci se musí vyčistit, tzv. vymístovat. Dají se nové piliny, protože trenéři nechtějí, aby koně před dostihem ještě žrali. Ale když někdo chce, tak se jim seno samozřejmě dá. Je tu asi 170 boxů, na dostihový den přijíždí tak mezi 100 – 120 koňmi, takže nějaké rezervy máme. Venkovní stáje jsou postavené někdy v roce 1996 – 97, vnitřní jsou dokonce z roku 1976, takže nejsou už úplně ideální. Příští rok chceme alespoň část boxů zrekonstruovat. Máme tu jeden vzorový box, který jsme upravili vlastními silami už v roce 2012, stál přes dvacet tisíc.



Česká pojišťovna AGROFERT Pardubický kraj Pardubice Česká republika

Novinky e-mailem

Přejete si dostávat novinky do Vaší e-mailové schránky? Vyplňte následující formulář.

Novinky e-mailem

Agrofert park

  • +420 466 797 111
  • Mapa a kontakty

© 2016, Dostihový spolek, a.s. – všechna práva vyhrazena

Prohlášení o přístupnosti | Podmínky užití | Ochrana osobních údajů | Mapa stránek

Webové stránky vytvořila eBRÁNA s.r.o. | Vytvořeno na CMS WebArchitect | SEO a internetový marketing

Nahoru ↑