Péče o pohodu zvířat je o mnoha faktorech

30. září 2015

ROZHOVOR: Ivo Strauss, Státní veterinární správa

Dostihový kůň je vrcholový sportovec, atlet. Péče o něj má svá specifika a všem, kteří se o něj starají, jde o zajištění kvalitních podmínek pro jeho pohodlí. Nebo by alespoň mělo jít. Na dodržování pravidel tzv. welfare dohlíží i na pardubickém závodišti Státní veterinární správa. Jenže co je to vlastně welfare? A jak to funguje na dostihovém závodišti? Co všechno státní veterináři sledují? O tom více s MVDr. Ivo Straussem, vedoucím oddělení péče o pohodu zvířat Krajské veterinární správy Státní veterinární správy pro Pardubický kraj.

Pane doktore, co si pod pojmem welfare vlastně máme představit?
To je velmi rozsáhlý pojem. Překládáme to jako péče o pohodu zvířat. Životní pohoda zvířete, neboli tzv. welfare, je definována jako stav, v němž se zvíře snaží vyrovnat se svým životním prostředím. Je to v dnešní době často diskutovaná otázka. Ale každý si musí uvědomit, že to není jenom o tom, že zvířeti splníte požadavky na krmení, pití, ustájení,… Novodobý pojem „životní pohoda zvířat“ je založený na tzv. pěti svobodách nutných pro pohodu zvířat. Původně šlo o možnost lehnout si, natáhnout si končetiny, otočit se, vstát a očistit se. Dnes už to je i bezproblémový přístup k čerstvé vodě a krmivu dostačujícího k zachování plného zdraví a síly zvířete. A také poskytnutí vhodného prostředí, včetně přístřeší a pohodlného místa k odpočinku, dále i předcházení bolesti, zranění a nemoci, včetně rychlé diagnózy a léčení, poskytnutí dostatečného prostoru, vhodného vybavení a zajištění společnosti zvířat téhož druhu a také zabezpečení podmínek, jež vylučují mentální strádání. V roce 2003 se ve filipínské Manile konala konference, na které byla schválena Deklarace o životní pohodě zvířat, jejímž cílem je zlepšit podmínky, v nichž jsou zvířata chována.

Když se bavíme o dostihových koních – jsou to vlastně atleti na nejvyšším stupni vývoje. Musíte je chovat, ošetřovat, trénovat a připravovat na to, aby kůň měl z dostihu opravdu radost. To je v poslední době náš největší problém, konkrétně mě osobně to dělá starosti. Mám pocit, že někdy převládají ekonomické zájmy nad tím, aby do dostihu šel pouze kůň, který je stoprocentně zdravý, dobře natrénovaný a tím pádem má z dostihu radost. Takový kůň pak podává výkony. Přestože to není z mojí hlavy, ale z hlavy jednoho z předních zakladatelů vědy o welfare profesora Webstera, líbí se mi přirovnání, že když jde kůň do dostihu připravený, natrénovaný a spokojený a srazí si na překážce vaz, je to jako osmdesátiletý golfista, kterému se podaří odpal a zemře u toho. Zemře, ale nic necítí. Horší je to s koněm, který není stoprocentně připravený, je donucený do dostihu jít a nedej Bože je ještě nějakým způsobem „přetloukána“ jeho bolest. On ji pak necítí, chová se jinak a při zakopnutí si klidně utrhne kopyto. To je to, co se snažíme hlídat a odbourat. A snad se to i daří.

Znamená to, že pohoda nezačíná až na dostizích…
Přesně tak. Jak jsme si už řekli, je to soubor mnoha aspektů, takže pokud je kůň správně chován, trénován a připravován, je v daný čas zdravý a v psychické pohodě, začíná poslední nejdůležitější fáze pro atleta a tou je účast na dostizích. Tato poslední fáze přípravy začíná už transportem zvířete. V dnešní době je to trochu nešvar, který mě strašlivě zlobí. Například v Anglii se běhají dostihy lokální, majitelé tam přivezou koně z okruhu 50 mil, vyloží je z vozíku, odběhnou dostih na travnatém oválu a jedou domů. Ale u nás nemůže nikdo přivézt koně 300 kilometrů a nemít ustájení – teď nemluvím o Pardubicích, ale hlavně o malých závodištích – vytáhnout z vozíku koně, který tři - čtyři hodiny na tom přepravníku vyrovnával cestu, hned ho vyhnat na dráhu, vyvodit, vrazit do vozíku a jet zas domů. To se mi vůči těm koním moc pohodářsky nejeví. Někteří trenéři stále jezdí na poslední chvíli, přestože mají jasně od pořadatele dané, kdy musí být na místě.

Takže je to o domlouvání trenérům?
Někdy ano. Konkrétně u dostihových koní je pohoda zvířat velký soubor. Není to jen to, jestli kůň nežízní, nemá hlad. Je to otázka přesvědčování majitelů, trenérů o mnoha věcech. V Pardubicích mám na závodišti už dlouhá léta spřízněnou duši, dr. Jiřího Jandu. Když ho něco napadne, používá mě jako takovou pěst, abychom jeho nápad rozšířili. Poslední novinkou jsou třeba kamaše. Měli jsme dojem, že nám odchází zbytečně moc koní na poranění závěsného aparátu, tedy šlach a vazů. Tomu se dá těmi lehkými kamašemi z moderních a super kvalitních materiálů zabránit. Je to taky boj na dlouhou trať, ale někteří významní trenéři už na to přistoupili. A to je taky pohoda zvířat. A může to být třeba i přestavba stájí, abychom zvýšili standardy welfare na závodišti.

To se snad v příštím roce alespoň částečně podaří…
Mělo by. Pokud zavržou plechová vrata a kůň „leze po zdi“, taky to asi není dvakrát pohoda. Stáje v Pardubicích postavili před desítkami let, prošly jen menšími opravami. Box musí být odpovídající, aby si ten kůň mohl odpočinout. Mnoho lidí si myslí, že kůň spí ve stoje, ale to není vůbec pravda! Kůň, když chce spát opravdu kvalitním REM spánkem, tak leží. Hotovo. Stačí mu třeba pár minut. Čím více se cítí v bezpečí, tím častěji a kvalitněji odpočívá (spí). Dneska už i předpisy nařizují, že kůň musí mít i na štontu (úvazovém ustájení, pozn.red.) prostor a úvaz tak, aby měl možnost si lehnout a natáhnout hlavu. Přirozenost koně je být na pastvě a já říkám, že by tam ideálně měl být šestnáct hodin denně, přebírat si tam tu svou travičku, ohýbat se. Kůň si i na pastvě lehne, odpočívá a zcela nepokrytě „chrápe“. V dobrých dostihových stájích kolikrát přijdete v poledne a koně leží „vyvalení“ na boku a spí. To je taky znak pohody zvířat ve stáji. Když přijdu do stájí, všechna zvířata leží, nebo se zvednou, když slyší člověka, jdou a strkají mi hlavu a nechají se hladit, tak vím, že jsou spokojená. Když přijdu do dostihové stáje, všichni koně řehtají, tancují a caplují, uši dozadu, tak se asi k nim ti lidé nechovají úplně dobře…

Začíná pohoda u krmení, byť jste říkal, že to není jediný faktor
Jsou to vrcholoví atleti v sezóně a to jim nikdo senné bříško neodpustí. V tomto období se krmí nejčastěji koncentrované vysokoenergetické krmivo a jako všech u vrcholových sportovců to je alchymie. Někdy je krmí různými müssli a koncentrovaným krmivem. Tato strava ale není pro koně zcela fyziologická a někdy přináší problémy, např. v podobě vzniku žaludečních vředů.

Veterinární správa tedy kontroluje, jaké mají podmínky ve stáji, jaké dostávají krmení, jaký mají režim…?
Takhle dalece to bohužel nekontrolujeme. Také záleží na tom, jestli je to vaše hobby, jestli tomu rozumíte. Všude v tradičních dostihových zemích jako Irsko, Velká Británie, Francie nebo třeba Německo se nesmí na závodišti pohybovat veterinář, který nemá specializaci na koně. Státní veterinář má ale to portfolio pohody zvířat mnohem širší, musí mít záběr od andulky přes kočičku a pejska až po hospodářská nebo kožešinová zvířata. Mě osobně budí v noci ze snu doslova zrůdný případ, kdy mladá, krásná milionářská milenka dostane koně, postaví mu zlatý box s diamantovými vrátky… a do toho zlatého boxu to nešťastné zvíře zavřou a nechají ho tam třiadvacet hodin denně stát, protože milostivá má na něj čas hodinu denně. A když to ještě „vylepší“, tak mají koně jen jednoho. Ale kůň je stádní zvíře a vysoce sociální tvor, potřebuje společnost. Pamatuji si u svého přítele pana Sůry, že měli velmi kvalitního koně, kvalitního původu a ten obýval box s kozlem k obapolné spokojenosti…

… aby měl kamaráda…
Aby měl kamaráda. V literatuře se uvádí taky ovečka, nebo jsem viděl králíka, dokonce kočka spí s koněm. Na sociální kontakt mu to stačí, ale samozřejmě je lepší být ve stádě, aby se mohli hlasově projevovat, mohli se očichávat, měli určitý kontakt.

Vidím, že povídání o welfare je na celé hodiny…
Welfare není jen o tom, že někdo vidí koně a on má čtyři nohy a dvě uši. Je to mnoho věcí. Zatím jsme se nedostali ani k tomu, že tady máme zákon na ochranu zvířat. Tam například jasně stojí, že nikdo nesmí nutit zvíře k nadměrným výkonům. Měla by u toho být i nějaká etika.

Jak ale najdete tu hranici, kdy je to třeba pro dostihového koně ještě jeho přirozenost a kdy už je to moc?
Od toho je na závodišti stálá veterinární péče. V Pardubicích je teď už velmi vykrystalizovaný tým, Petr Přikryl to se svými lidmi dělá velmi dobře a citlivě a velmi briskně rozhoduje. Vždycky jsem požadoval, aby kolegové - soukromí veterináři konající službu na závodišti, stáli u cíle a zasáhli hned, když vidí, že toho kůň má dost. Respektive to nahlásí dostihové komisi a ta by měla zasáhnout. Kontroluje se i nadměrné použití biče – množství by měla kontrolovat dostihová komise, ale účinek a špatné použití bychom měli kontrolovat my. Kolegové kontrolují i to, zda nedošlo k proseknutí kůže. Je pravda, že bičíky se zlepšily, jsou přesně dané rozměry a materiály. Když je kůň připraven a pobídnete ho povoleným způsobem, nemám proti tomu nic. Ale řezat do něj, když už tzv. ztratil nohy… Někteří už tak konají, že když to v koni není, sesednou, dojdou a skončí. Nějaká míra inteligence je nutná… i když každý chce vyhrát. Kvalitní rajťáci, a těch je dneska v ČR málo, ti už dostávají nabídnuté špičkové koně a podle toho se taky chovají. Mám pár vytipovaných lidí, o kterých vím, že jezdí hlavou, vědí, že když nevyjde dostih, zítra vyjde sluníčko. I to je pohoda zvířat.

Co tedy Státní veterinární správa na závodišti kontroluje?
My kontrolujeme hlavně práci svých kolegů - privátních veterinářů, které si zorganizoval a přijal pořadatel. Měli bychom dohlížet například na to, jak dělají přejímku koní, měli bychom zkontrolovat, jestli je zajištěna identita koní v paddocku, jestli koně nemají špatné kování atd. Na rozdíl od mých privátních kolegů můžeme jako státní správa zabránit tomu, aby šel kůň do dostihu. Kolegové například upozorní na to, že kůň kulhá, ale majitel či trenér nemusí uposlechnout. Když my naznáme, že kolegové mají pravdu – jsou to odborníci, můžeme vydat rozhodnutí a nikdo nám v tom nemůže zabránit. I když musíme počítat s tím, že nás majitel dá třeba k soudu. To samé je i s rozhodnutím o utracení koně. Když s tím majitel nebo trenér nesouhlasí, pozve si privátní veterinář nás, řekne „Je to neslučitelné se životem, je to bolestivé…“ a pak musíte taky rozhodnout. Je to i o vybudování určité autority, jakou jste si vybudoval pozici. Tím vším trošku narážím i na kondiční zkoušky. Při mezinárodních jezdeckých závodech FEI jsou kondiční zkoušky – když kůň zakulhá, končí. Dříve byla taková zkouška i před Velkou pardubickou, ale hlavně některým trenérům se to nelíbilo.

Proč?
Kondiční zkouška, či chcete-li prohlídka koní, byla v určitý čas jediným způsobem, jak vyřadit nepřipravené koně z dostihu. Dnes je situace lepší, ale přesto… Když tvrdíme, že jak výší dotace, tak obtížností je Velká pardubická výjimečná, proč rušit tuto zvyklost. Chápu, že to nese určité nároky na logistiku stájí, ale nejde jezdit na poslední chvíli a hned hurá na dráhu.

Letos ale kondiční zkouška bude v prostoru stájí…
Bude, ale ještě bych to zpřísnil tím, že budou chodit podle startovních čísel. Jsi jednička, přijď první. Předvedou koně a výmluvy, že kůň je nervózní z lidí a že capluje, neobstojí. Takový profík, jako je kůň do Velké, přece už nemůže být nervózní z diváků, nemůžou ho přece plašit. Musí se ale dodržet, že ten prostor bude volný. Nelze připustit, aby fotografové, kameramani aj. běhali po padocku, bleskali koním do očí a ve snaze získat co nejlepší záběr se chovali neeticky vůči koním. Mělo by tam být co nejmíň lidí. To platí i v paddocku před dostihy. Je to taková už intimnost. Je to jako byste si ráno brali do koupelny pět lidí. Jezdci se soustředí na dostih, dostávají poslední pokyny (ordre), koně už taky pociťují nervozitu před startem, a proto by tam měl být klid.

A co doping, jak na tom tuzemští koně jsou?
Otázka dopingu je další oblastí tzv. animal welfare. Ale to je námět na delší diskuzi. Byl jsem jmenován Jockey Clubem ČR do antidopingové komise. Proto mě možná mají všichni tak rádi (smích). Za letošní rok jsme zaplať Bůh nic nenašli. Tak budeme muset zas vymyslet nějakou strategii… (smích). Výsledky mi letos dělají radost. Nový prezident Jockey Clubu dr. Charvát na doping velmi dbá, uvolnil na to i nemalé prostředky. Teď jsme například dělali namátkově testy na Erythropoietin (EPO). Výsledky jsou negativní, což nás potěšilo. Snažíme se obhájit čistotu dostihového sportu, protože nepříjemné kauzy jsou všude – od Ameriky přes koně anglické královny až po arabské šejky. Nikdo se tomu neubrání, je to vždycky chyba člověka. Naivita některých našich trenérů a majitelů je velká, když si myslí, že nic nenajdeme. Dostal jsem se k výsledkům některých zahraničních dostihových mocností a doslova jsem zíral, kolik toho tam za rok najdou. Začal jsem přemýšlet o jedné novince, kterou budu muset probrat s kolegy… no, uvidíme (usmívá se)...



Česká pojišťovna AGROFERT Pardubický kraj Pardubice Česká republika

Novinky e-mailem

Přejete si dostávat novinky do Vaší e-mailové schránky? Vyplňte následující formulář.

Novinky e-mailem

Agrofert park

  • +420 466 797 111
  • Mapa a kontakty

© 2016, Dostihový spolek, a.s. – všechna práva vyhrazena

Prohlášení o přístupnosti | Podmínky užití | Ochrana osobních údajů | Mapa stránek

Webové stránky vytvořila eBRÁNA s.r.o. | Vytvořeno na CMS WebArchitect | SEO a internetový marketing

Nahoru ↑