Rozhovor s doktorem, o kterém se točí dokument

17. červen 2014

Rozhovor: ALEŠ BÁRTA

Bárta: Zkušenosti z pardubického závodiště využiji i v Keni a naopak, je to terénní práce a musíme improvizovat

Rozhovor s doktorem, o kterém se točí dokument  

Jak se dostane pardubický lékař do Keni?

Šestnáct let jsem pracoval na úrazovce, s paní doktorkou Levinskou, která je tady symbolem lékařství. Začal jsem s ní jezdit i na dostihy. Od té doby jsem tady každé dostihy, pokud nejsem zrovna v zahraničí. Osm let už pracuju jako manažer české nemocnice v Keni, v západní části Afriky, nejchudší oblasti v zemi. V roce 2004 jsem začal spolupracovat s humanitární organizací ADRA, v tu dobu jsem zrovna odjížděl na Srí Lanku, ošetřovat zraněné při tsunami. Pak jsme vymysleli projekt, že v oblasti, která není pokryta zdravotnickým zařízením, vybudujeme nemocnici a budeme tam rozvíjet základní zdravotnickou péči.

Jak se to daří?

Daří se to výborně, nepodporují nás žádné granty, žádné ministerské dotace z ministerstva, všechno je hrazeno ze sbírek od konkrétních dárců. Krůček po krůčku budujeme a rozvíjíme.

Jako rodilého Pardubáka je asi zbytečné se ptát na vztah ke koním?

No tak ten mám výborný, pardubické závodiště se mi líbí, protože to je svým charakterem a uspořádáním úžasné, pak ale samozřejmě tím, že prezentuje takhle krásný sport. I proto jsem se rozhodl ošetřovat jak zraněné jezdce, tak i být k dispozici pro diváky. V naší ošetřovně nás často navštěvují. My stále opakujeme, v parných dnech je nutné dodržovat pitný režim, pít co nejméně alkohol, diabetici by se neměli vystavovat přímému slunci.

Čím vás může služba na pardubickém závodišti obohatit?

Je to určitě něco jiného, než je práce v nemocnici, na kterou jsem byl zvyklý. Je to práce v terénu, takže musíme improvizovat, je to taková terénní medicína, kterou prakticky využívám i v té Africe. Je to víceméně propojené.

Jaké typy zranění tady nejčastěji ošetřujete?

My jsme samozřejmě nejradši, když nemusíme ošetřovat vůbec, nebo když můžeme zranění ošetřit jen na místě. Jsou ale i úrazy těžké, vážné, jako jsou těžké otřesy mozku, zlomeniny pánve, zlomeniny dlouhých kostí, zranění vnitřních orgánů, k čemuž bohužel čas od času dochází.

Stojíte se sanitkou naproti divákům u cílové roviny. Vnímáte vůbec atmosféru nebo se jen soustředíte na práci?

Pro nás je to trošku jiné. My to vidíme z pohledu dostihového závodiště, toho vnitřku, ne z tribuny a pohledu diváků. My naopak vidíme na ty masy a doběhy koní jsou úžasné, protože když je velká návštěvnost, tak jak ta energie z těch lidí čiší. To je úžasné.

Jak jste vnímal natáčení s paní režisérkou Špátovou?   

Oslovení mě překvapilo, hlavně ze strany tak zvučného jména v dokumentaristice. Překvapilo mě, že prestižní komerční televize typu HBO projevila zájem o takto nekomerční projekt. Po krátkém vyjednávání s námi režisérka odletěla na šest týdnů do Afriky, kdy s námi prožívala naše radosti, strasti, narození, úmrtí, i dramata.

Tak něco ze zákulisí, Musíte se přizpůsobovat paní režisérce, nebo vás nechává běžně pracovat a jen zaznamenává?

Ne, ne, ne (smích). Samozřejmě nám nechává volnost, ale zase si dokáže každého, koho natáčí, dostat tam, kam potřebuje. Jinak je ale velmi empatická jak k naší práci, tak k pacientům, k lidem v Africe, je to úžasná dáma.

Citace Olgy Špátové:

HBO nedávno projevila zájem točit dokumentární filmy, které mají lidskou hodnotu, které neubližují, ale dávají naději. Já jsem přinesla námět natočit dokument o Aleši Bártovi, který před devíti lety v západní Keni založil nemocnici. Když viděli to upřímný úsilí nejen jeho, ale i dalších doktorů a mediků, tak byli dojatí, že takoví lidé existují. Jsem velmi pyšná na to, že můžu přispět k tomu, aby o Alešovi vědělo co nejvíc lidí. To je důvod, proč dělám dokumentaristiku. Chtěla motivovat a posilovat i další k nějakým dobrým činům. Aleš je pro tento účel naprosto ideální hrdinou. Vždycky jsem chtěla točit o nějakém doktorovi, který opustí blahobyt a luxus Evropy, aby pomáhal někde daleko naprosto neznámým lidem. Třeba v Africe. Na Aleše jsem ale přišla úplnou náhodou. Moje máma (dokumentaristka Olga Sommerová pozn. red.) věděla, že chci tohle téma točit, ale že se trápím s tím, že nemůžu najít ideální postavu příběhu. Pak ale našla někde v novinách krátký článek o Alešovi a poslala mi to s tím - hele, není to zrovna ten tvůj hrdina? A byl... Aleš je podle mě hrdinou současné doby, potkat takového člověka je obrovským štěstím. On nejenže pomáhá naprosto nezištně, naprosto upřímně, on dokáže k tomu strhnout i další. To je důvod, proč do Keni za ním jezdí další lidé, často v době své dovolené, perou se o to, aby tam doktoři nebo medici mohli jezdit. Jezdí tam dobrovolně, dokonce si to sami zaplatí a důvodem je on, je to naprosto čistý člověk a hlavně tak on to sám ani neprožívá, což je skvělé. Absolutně se za hrdinu nepovažuje, pořád říká - My, my, vy, pořád obdivuje druhé. Sám sebe vážně nebere, bere vážně tu práci. A ještě je s ním ohromná sranda.

Autor: Dostihový spolek a.s.



Česká pojišťovna AGROFERT Pardubický kraj Pardubice Česká republika

Novinky e-mailem

Přejete si dostávat novinky do Vaší e-mailové schránky? Vyplňte následující formulář.

Novinky e-mailem

Agrofert park

  • +420 466 797 111
  • Mapa a kontakty

© 2016, Dostihový spolek, a.s. – všechna práva vyhrazena

Prohlášení o přístupnosti | Podmínky užití | Ochrana osobních údajů | Mapa stránek

Webové stránky vytvořila eBRÁNA s.r.o. | Vytvořeno na CMS WebArchitect | SEO a internetový marketing

Nahoru ↑